Dokumentární film o losech

Los evropský – popis

Los evropský je největší zástupce čeledi jelenovitých.

Los obývá obrovské území, sahajícím od Skandinávie a Polska přes celou severní Asii až do Severní Ameriky. V Kanadě a na Aljašce žije nejstatnější forma losa, která předstihuje co do mohutnosti i trofejní kusy evropské. Poddruh takzvaného kavkazského losa je již vymřelý. Zbývajících šest poddruhů se od sebe neliší příliš výrazně a je známo hodně přechodných forem. V podstatě je forma tím větší, čím chladnější jsou zimy v oblasti, kde žije. Uvnitř svého obrovského areálu dává los přednost bažinatým, přirozeným lesům s dostatkem listnatých stromů. V čistě jehličnatých lesích se obvykle nevyskytuje. Nejvíce mu vyhovují olšové a březové porosty, zvláště pak lesní tundra a velké mokřiny podlé řek. Los žije i při mořských zálivech, například u Baltského moře, jakož i ve středohoří, ale vyhýbá se příkrým svahům. Dovede výtečně a vytrvale plavat, takže ho nacházíme i na ostrovech ve velkých jezerech, kterým dokonce dávají někdy přednost, protože se tam může vyhnout svému úhlavnímu nepříteli, totiž vlčí smečce. Losi se toulají ve velkém okruhu. Území, kde byli kdysi vyhubeni, jsou schopni opět osídlit, pokud je nedaleko stálá losí populace. Někdy se jim podaří proniknout ze severu a východu až do střední a západní Evropy, kde ostatně los žil ještě dlouho po době ledové a vymizel až ve 12. století (o tom svědčí i názvy některých našich obcí, jako například Losina, Losiná, Losiny). V současnosti se areál losa zřejmě rozšiřuje směrem na západ a jihozápad a jeho stavy se zvyšují, po té co mu na začátku 20. století hrozilo vyhubení v celé Evropě. Tak nyní žije ve velké části Polska a ve Švédsku, kde ještě před čtvrtstoletím vůbec nežil, se nyní místy dokonce přemnožuje. Na našem území se začaly objevovat od 50-tých let kusy zatoulané z Polska. Nyní již vznikla v jižních Čechách malá populace několika desítek kusů, která se zde i rozmnožuje. Se zatoulanými kusy se však můžeme setkat i v jiných oblastech našeho státu.
Los je samotář, což platí i pro samice, které se nikdy nesdružují do stád, jako samice ostatních velkých jelenů. Vrhají svá mláďata v osamění a po jejich odrostu zůstává matka opět sama. Ani býci si v době říje nevytvářejí byť malý harém. Opustí samici, kterou oplodnil, a hledá si hned jiné partnerky. Doba říje není přesně vymezena, protože samice se stanou růjnými v různou roční dobu. Stálé toulání losa po velkém území s sebou nese to, že nemá žádný pevný revír, nýbrž jenom dočasná stanoviště. Z toho plyne, že celá populace je v ustavičném pohybu a že se stavy losů i po jejich decimování rychle obnoví, mají-li vhodný terén. Losi nevykazují žádnou rytmickou aktivitu. V mnoha oblastech jejich výskytu panují v létě dlouhé dny a naopak v zimě dlouhé noci, takže u nich chybí jinak běžný denní biorytmus.
Los evropský slyší výborně a má dobrý čich, ale má poměrně chabý zrak. Při hledání potravy dává přednost blízkosti vody, ale při přemnožení komárů v tundře se uchyluje do vyšších poloh.
Losy žerou listí a výhonky stromů přes celé léto, v zimě pak hlavně pupeny. Tuto stravu doplňují vodní rostliny, pro které se los brodí v mělké vodě lesních mokřin, kde žere jak rostliny kořenující na dně, tak plovoucí druhy, jako je rdest a kanadský vodní mor. I bažinné rostliny patří k jeho jídelníčku, protože z nich získává draslík a stopové prvky, potřebné k patřičnému vývoji. Široce roztažitelná kopyta dovolují losovi pronikat i do bažinatých oblastí a vřesovišť. Krátký krk, který losa nutí, aby se široce rozkročil při pastvě na zemi, ukazuje, že jde o druh předurčený k spásání listí z keřů a stromů, spíše než trávy na louce. Při takovém způsobu obživy mu ovšem pomáhá i jeho chápavý horní pysk. Los evropský je schopen sedrat z větvičky listí, aniž by ji zlomil.