Samice hrocha s mládětem a zápas mladých hrochů

Hroch obojživelný je považován za jedno z nejnebezpečnějších afrických zvířat.
Na souši i ve vodě hroch zaútočí na libovolného vetřelce bez varování.
Hroch obojživelný je velký sudokopytník z čeledi hrochovitých, adaptovaný k životu ve vodním prostředí. Vyskytuje se v Africe na jih od Sahary. Jeho nejbližším příbuzným je hrošík liberijský. Dříve byli hroši pokládání za příbuzné prasat, podle nedávných výzkumů však mají mnohem bližší příbuzenské vztahy k předkům kytovců.
Hroch je nejtěžším recentním druhem sudokopytníka a třetím nejtěžším suchozemským živočichem. Dospělý samec měří až 360 cm, dosahuje výšky v kohoutku 165 cm a hmotnosti přes tři tuny, samice jsou zpravidla menší (až o třetinu). Hroší samci mají obvykle větší hlavu, delší ocas a vyšší končetiny než samice. Tělo hrocha má válcovitý tvar, je dlouhé, zakulacené,
s objemným břichem. Končetiny jsou silné a nízké, mezi čtyřmi prsty, ukončenými tupými kopýtky, jsou plovací blány. Při chůzi došlapuje hroch na všechny čtyři prsty, přestože druhý
a třetí prst jsou silnější než dva postranní. Kostra hrocha je velmi těžká, bez vzduchových dutin, což zvyšuje měrnou hmotnost hrošího těla. To hrochům usnadňuje potápění a umožňuje jim
i chůzi po dně, kde si hledají část potravy. Ocas je krátký a opatřený tuhým střapcem chlupů.



Hroši se vyskytují pouze v oblastech s dostatkem vody. Preferují stojaté nebo pomalu tekoucí vody, případně rozsáhlejší bažiny, porosty rákosu, šáchoru a další bahenní vegetace. V místech, kde nejsou loveni, jsou hroši poměrně málo plaší, objevují se dokonce i na řekách, protékajících většími městy, jako je Bujumbura, Entebbe či N’Djamena.
Hroši jsou společenská zvířata, žijí v různě velkých tlupách, které mohou mít až 150 zvířat, obvykle však čítají jen 10-20 jedinců. Menší tlupy tvoří většinou jeden samec s několika samicemi a mláďaty, ve větších bývá samců několik. I v takovém případě ale mezi hrochy vládne přísná hierarchie. Nejsilnější samec obhajuje teritoria tlupy v délce asi 250-500 m na jezerním a asi 100 m na říčním pobřeží a páří se s většinou samic. Teritorium si hroší samci označují trusem, který na souši i ve vodě rozmetávají pomocí ocasu. Na řekách bývají teritoria obvykle menší než na stojatých vodách.



V místech s hustší populací hrochů spolu samci často vzájemně bojují o samice či
o teritorium. Časté je hlavně „zívání“ hroších samců, což je projev imponování, pouze v zajetí takto hroši žebrají o potravu. Pokud se ani jeden ze samců nedá imponováním zastrašit, následuje souboj. Samci se při souboji koušou tesáky, boje mohou být velmi kruté, o čemž svědčí časté šrámy na kůži samců. Pokud je v souboji vůdčí samec poražen, vítěz ovládne tlupu
a v některých případech usmrtí všechna sající mláďata, která zplodil jeho předchůdce . Výrazem podřízenosti je u hrochů tzv. submisivní kálení, při němž hroch vystrčí zadní část těla
z vody a vykálí se před dominantním jedincem, často doslova na jeho čenich. Vůdčí samci tento projev často přímo vyžadují od podřízených samců v tlupě. Hroši jsou velmi hlučná zvířata, ozývají se ve vodě i na souši, a to dutým řvaním, bučením, funěním, chrochtáním a dalšími zvuky, mládě v nouzi přivolává matku kvičením. Den tráví hroši ve vodě, případně se sluní na břehu, poblíž vody. Odpoledne jejich aktivita narůstá a po setmění vycházejí na pastvu, často i poměrně daleko od vody, rekordně až 10 km. Přitom navštěvují i pole nebo plantáže, kde mohou napáchat značné škody. Hroch si získává část potravy ve vodě, pomocí zubů vyrývá ze dna oddenky
a kořeny, např. lotosu. Spásá i plovoucí rostliny, jako je např. pistie, většinu potravy ale získává noční pastvou na souši. Hroch sežere denně 30–40 kg rostlinné potravy, což je v poměru k jeho velkosti relativně málo.



Hroši se rozmnožují po celý rok. S většinou samic se páří vůdčí samec, který však často umožňuje páření s některými samicemi i ostatním samcům. Páření probíhá vždy ve vodě. Hrošice je březí 230-240 dní a rodí většinou jedno mládě, výjimečně dvojčata. Mládě se rodí
ve vodě a ihned po narození vyplouvá k hladině, aby se poprvé nadechlo. Plavat umí mládě dříve než chodit a pod vodou bývá také kojeno. Mládě saje asi 8 měsíců a matka jej chrání až do dalšího porodu, což bývá zpravidla dva roky. Někdy samice vodí první mládě i po vrhu dalšího sourozence. Samice vodí mládě obvykle před sebou. Dokud jsou mláďata malá, matka je ve vodě vozí na hřbetě.Občas matce s péčí o mládě pomáhají i další samice, podobně jako u slonů. Mláďata hrochů jsou velmi zvědavá a hravá, dají se snadno ochočit. V přírodě mladým hrochům hrozí nebezpečí především od krokodýlů, ale také od dospělých hroších samců,
před nimiž matka mládě zuřivě brání. Plné velikosti dosahují hroši až ve věku 5 let
a do rozmnožování se samice zapojují nejdříve ve věku 7 let, samci však zpravidla až ve věku 12-15 let.
Hroch se může dožít až 55 let, v přírodě to však bývá méně, jen asi 40 let. Nejstarší hroch
se dožil 61 let, šlo o samici v zoologické zahradě ve městě Evansville, v americkém státě Indiana.



Videozáznamy:

Samice s mládětem

Zápas mladých hrochů