Země rosomáků dokumentární film

Rosomák sibiřský – popis

Rosomák sibiřský je největší suchozemský člen čeledi lasicovitých. Jedná se o silného masožravce, který připomíná spíše malého medvěda, nežli ostatní lasicovité. Má reputaci na svou velikost příliš zuřivého a silného zvířete, jeho schopnost ulovit mnohem většího živočicha je i zdokumentována.
Rosomák obývá především území tajgy a tundry severní polokoule, nejvíce jedinců se vyskytuje v severní Kanadě, na Aljašce, v severských státech Evropy, v západním Rusku a na Sibiři. Počty rosomáků zažívají stálý pokles od začátku 19. století, jelikož musí čelit pytlákům a úbytku a fragmentaci jejich životního prostředí, a to především na jižním konci jejich evropského rozšíření. V Severní Americe a Asii je situace o něco lepší. Rosomáci jsou samotářská zvířata.
Rosomáci mají silnou tmavou mastnou srst, která je hydrofobní, a tak je mrazuvzdorná. To vedlo k tradiční oblíbenosti kožešiny z rosomáků mezi lovci a pytláky, kteří ji používali jako přikrývky nebo materiál k výrobě větrovek do arktických podmínek. U některých jedinců je jasně viditelná stříbřitá obličejová maska, od ramene pak vede až k huňatému ocasu bledý hnědožlutý pruh. Někteří jedinci mají dobře viditelné bílé vrstvy srsti v oblasti hrdla a hrudi.
Stejně jako mnoho dalších lasicovitých, i rosomák používá své anální žlázy ke značkování teritoria a sexuálnímu vábení. Pronikavý zápach vysloužil rosomákovi mnohé přezdívky, jako tchoří medvěd nebo zlá kočka. Dále mají v zadní části úst speciální stoličku, která je otočena o 90 stupňů směrem dovnitř. To rosomákům umožňuje zpracovat zmrzlou potravu.
Rosomák je silný a všestranný predátor i mrchožrout. Mezi jeho kořisti často patří velká zvířata a bylo zaznamenáno, že rosomák ulovil i jelena mnohokrát většího, než je on sám.Hlavními zdroji potravy jsou však dikobrazové, veverky, bobři, svišťové, králíci, hraboši, myši, rejskovití, lumíci, sobi polární, srnci obecní, jelenci běloocasí, jelenci ušatí, ovce, losi evropští a wapitiové. Občas ukořistí i menší predátory, jako například kuny, norky, lišky, rysy kanadské, mustely, rysy ostrovidy nebo mláďata kojotů a vlků. Často loví živá zvířata, která nejsou obtížnou kořistí, včetně zvířat chycených do pastí, novorozená zvířata nebo dospělé jeleny, losy či soby, kteří jsou omezeni hlubokým sněhem. Někdy dodávají potravě rozmanitost ptačí, především husí vejce, kořínky, semínka, larvy hmyzu a plody. Velkou část potravy rosomáků představují mršiny, na kterých jsou téměř závislí v zimě a časně zjara. Mršinu mohou najít sami, vyčkat až ji jiný predátor, jako vlčí smečka, opustí, nebo predátora od mršiny zaženou. Ať už jí živé zvíře nebo mršinu, jeho styl stravování je dychtivý, což mu vyneslo přezdívku „nenasyta“, která také tvoří základ jeho druhového jména.
Díky silným čelistem, ostrým drápům a silné srsti je rosomák, podobně jako ostatní lasicovití, velice silný na zvíře své velikosti. Své kořisti může po ulovení bránit před většími i početnějšími predátory. Existuje minimálně jeden zdokumentovaný případ pokusu 5,4 kilogramu vážícího rosomáka o krádež kořisti zhruba 200 kilogramů těžkému medvědu baribalovi. V tomto případě však baribal nedal rosomákovi žádnou šanci na přežití. V jiném případě však rosomák, také vážící okolo 5 kilogramů, přemohl v souboji ledního medvěda. Zatímco rosomákům se daří lépe nacházet mršiny než vlkům, někteří vlci se dokázali přeorientovat na lovení rosomáků, což často vede k vymizení rosomáků z dané oblasti.