Dokumentární film o baribalech

Medvěd baribal – popis

Medvěd baribal, zvaný také medvěd černý je středně velký druh medvěda, který má svůj přirozený domov v Severní Americe. Jedná se o nejmenší a nejčastější severoamerický druh medvěda a jeho potrava závisí na místě a ročním období. Je to tedy všežravec nejčastěji obývající hustě zalesněná území, která opouští při hledání potravy. Někdy ho toto hledání zavede až k lidským obydlím, kde se k potravě může dostat snadno. IUCN nepovažuje baribala za ohrožený druh, jelikož jeho rozšíření je velké a počet jedinců se rovná dvojnásobku počtu jedinců všech ostatních druhů medvěda dohromady. Společně s medvědem hnědým a dalšími šesti druhy to je jediný vyhynutím neohrožený druh medvěda. Baribal často označuje stromy svými zuby a drápy, čímž komunikuje s ostatními baribaly.
Přestože všichni baribalové žijí v Severní Americe, druh není blízkým příbuzným ani hnědého medvěda, ani ledního medvěda. Nejbližším příbuzným baribala je medvěd ušatý.
Medvěd baribal má širokou lebku s tenkým čenichem a velkými čelistmi. Samice mají obvykle špičatější a užší hlavu než samci. Drápy baribala jsou černé nebo šedohnědé a krátké. Jsou stejně dlouhé na horních a dolních končetinách, avšak na horních jsou ostřejší. Baribal má delší dolní končetiny než medvěd ušatý. Ocas baribala měří jen 12 centimetrů a jeho černé uši jsou malé a kulaté. Chodidla baribala jsou černé až hnědé, bezsrsté, kožené a silně vrásčité. Baribalové jsou zruční a dokážou například odšroubovat víko konzervy nebo otevírat dveře klikou. Také jsou velice silní, i jejich mláďata dokážou jednou horní končetinou převrhnout až 150 kg těžké kameny. Baribalové se pohybují rytmickým, sebejistým pohybem a dokážou vyvinout rychlost až 50 km v hodině. Mají skvělý zrak a dokážou se učit vizuální diskriminaci pomocí barev rychleji než šimpanzi a stejně rychle jako psi. Také se dokážou rychle naučit různé tvary, především jednoduché trojúhelníky, kruhy a obdélníky.
Váha baribala se liší podle věku, pohlaví, zdraví a ročního období. Sezónní váha je lehce předvídatelná, na podzim, před zimním spánkem, váží asi o 30 procent více než na jaře. Baribalové z východního pobřeží Ameriky jsou obvykle těžší než ti ze západu. Zatímco samci obvykle váží mezi 60 a 250 kilogramy, samice zhruba o 33 % méně, takže mezi 40 a 170 kilogramy. Délka těla baribala je obvykle mezi 120 a 200 centimetry, v kohoutku pak měří 70 až 105 centimetrů. Přestože se obecně jedná o nejmenšího severoamerického medvěda, někteří samci mohou být větší než všechny ostatní druhy medvědů, s výjimkou medvěda hnědého a ledního.
Srst baribala je hebká a hustá s dlouhými tlustými chlupy. Baribalové nemají tak hrubou srst jako hnědí medvědi, od srsti medvěda ušatého pak lze odlišit podle světlé brady a chlupatých tlap, které se vyskytují pouze u baribalů.
Medvědice obvykle porodí svá první mláďata ve věku 3 až 5 let. Ty, které žijí v hustě obydlených oblastech, však často zabřeznou v útlejším věku. Doba plození potomstva probíhá dva až tři týdny nejčastěji v červnu a červenci, v severní části rozšíření i v srpnu. Po páření bývají medvědice vůči svým druhům agresivní. Doba březosti trvá 235 dní a mláďata se tedy narodí na přelomu ledna a února. V jednom vrhu se nejčastěji narodí 2 medvíďata, avšak byly zaznamenány vrhy s 6 mláďaty. Po narození medvíďata váží 280 až 450 gramů a jejich délka dosahuje 20 centimetrů. Čerstvě narozená mláďata mají šedou srst a jsou slepá až do 28 až 40 dní po narození. Po pěti týdnech začínají chodit a po 30 týdnech přestávají být závislá na mateřském mléku. Absolutní nezávislosti dosahují ve věku 16 až 18 měsíců. Ve třech letech jsou baribalové dospělí a v pěti letech dosahují plného vzrůstu. Průměrná délka života v divočině je 18 let, rekordman se dožil 31 let, v zajetí pak 44.
Do svých brlohů se baribalové stahují v říjnu a listopadu, předtím mohou nabrat až 15 kilogramů navíc, které jim pomohou dostat se až přes sedm měsíců hibernace. Ta však trvá pouhé tři až pět měsíců a srdeční tep baribala se při ní sníží ze 40 až 50 za minutu na pouhých osm úderů v jedné minutě. Hibernaci baribal tráví v brlohu, který si sám vyhloubil v dutinách stromů, pod kládami nebo kameny, v jeskyních nebo mělkých jamách. Ukázalo se, že co se týče výběru místa pro brloh, samice jsou vybíravější než samci. Aby byla potlačena chuť baribalů, uvolňuje se do jejich soustav hormon leptin. Protože baribalové při hibernaci nevypouštějí výkaly, uhlíkové odpady v jejich těle se biochemicky přemění na proteiny. To také zabraňuje ztrátě svalové hmoty, jelikož proces je také využíván k její tvorbě. Tělo baribala si však zanechává teplotu kolem 35 stupňů Celsia a baribalové jsou stále částečně na pozoru. Pokud není zima příliš krutá, mohou se dokonce vzbudit a hledat potravu. V únoru pak medvědice porodí mláďata, o která musí až do vymizení sněhové pokrývky pečovat. V zimě baribalové spotřebují 25 až 40 procent své tělesné váhy. Při hibernaci se jim také svléká kůže z chodidel, která pokryje nová vrstva. Po odchodu z brlohu na jaře musí baribal po dobu dvou týdnů chodit kolem svého teritoria, aby si jeho metabolismus opět zvykl na aktivní pohyb. Zároveň hledá potravu v podobě v zimě zahynulých zvířat a nových výhonků rostlin, především mokřadových. V horských oblastech baribalové hledají jižní svahy v nízkých nadmořských výškách a zatímco se blíží jaro, postupují výše a více na sever. Pro úkryt, ochranu proti teplu a spánek využívají hustého lesního porostu.